Stáhnout Antonia Gramsciho



J&T Banka a jejich J&T Art Index umožňuje bohatým zmrdům použít umění jako fíkový list. Co vše je špatně? Viz níže. (Texty byly přebrány bez vědomí autorů.)

Proč pracháči milují výtvarné umění?

Investice do umění je nejen zajímavou finanční spekulací. Umění totiž také umožňuje stvrdit moc peněz v současné společnosti.

Poučky pro začínající investory do umění se snaží poukázat na to, že hlavní výhodou (a zároveň nevýhodou) umění je, že neexistuje předem daná návratnost. Umění je zcela nelikvidní a špatně předvídatelné, co se týče vývoje ceny. Zkrátka, investovat do konkrétních děl má smysl jen když dobře víte, co děláte. Pokud chcete hlavně peníze, investujte raději do „něčeho tradičnějšího“, píše například mainstreamový portál artsy.net. Zásadní roli hraje právě vysoká rizikovost výdělku: návyk na riskování a nejasná výhra je ostatně principem jakéhokoli hazardu. A možná i to hrálo roli v rozhodnutí sázkařského zbohatlíka a neúspěšného kandidáta na prezidenta Michala Horáčka nastoupit studium dějin umění na pražské Filozofické fakultě UK. Třeba se tak brzy dočkáme dalšího významného sběratele.

Výtvarné umění má ve svém západoevropském genomu historicky vestavěnou vazbu na objektivní, vyšší autoritu, která jej posvěcuje, nebo je této autoritě umělecké dílo věnováno ke cti a slávě. Většinu dějin se jednalo o různé bohy či jim podřízené (múzy apod.), s čímž bylo spojené chápání umělců a umělkyň jako shůry nadaných bytostí, jejichž výtvory dokazují jejich nadání. Ostatně dosud jsme nepřišli na lepší slovo (a důvod), jež odlišuje přijatelné adepty studia umění od těch nepřijatých, než je „talent“. Roli nejvyšší autority dnes ale plní peníze. Za peníze je možné si koupit i bunkr pro přežití roku 2100 a vyzdobit si ho uměním. Boháči investují do umění nejen jednoduše proto, že si to mohou dovolit, ale jeho nákupem také stvrzují důvěru v moc peněz.

Praní peněz přes umění


Letošní Whitney Biennial – jedna z nejsledovanějších bienálních přehlídek současného umění v USA – dostalo přezdívku „Tear Gas Biennial“, tedy bienále slzného plynu. Posměšný název vznikl poté, co iniciativa Decolonize This Place poukázala na skutečnost, že jako viceprezident ve správní radě Whitney Museum of American Art sedí Warren Kanders, který se stal výkonným ředitelem firmy Safariland. Ta neprodává zájezdy na safari ani nestaví vyhlídkové věže pro pozorování zeber, ale vyrábí slzný plyn a policejní a vojenskou výzbroj a výstroj. Byznys jako každý jiný – až na skutečně impozantní výčet použití v posledních letech při konfliktech po celém světě.

Plyn od Safarilandu se používal na jižních hranicích USA proti imigrantům, včetně žen s malými dětmi, při protestech proti stavbě ropovodu u Standing Rock anebo proti demonstrantům ve Fergusonu. Úplný seznam by byl delší. Poté, co tyto souvislosti zmapoval v listopadu 2018 server Hyperallergic, se jeden z umělců, Michael Rakowitz, odmítl prestižního bienále zúčastnit. K němu se přidalo dalších sedm autorek a autorů a vydali prohlášení, aby kurátoři jejich práce odstranili, pokud Kanders ze své pozice neodstoupí. Po půlroce muzeum tlaku aktivistů a umělecké veřejnosti vyhovělo a problematického člena správní rady odvolalo. Podobná kauza otřásala uměleckým světem už o pár měsíců dříve, kdy byla britská galerie Tate donucena odmítnout peníze od rodiny Sacklerů, jejichž firma Purdue Pharma vyrábí Oxycontin – „lék“, který je prokazatelně zodpovědný za opiátovou epidemii v Americe. Sacklerovi své sponzorství samozřejmě nestáhli sami, ani veřejně neuznali, že mají na rukou krev; muzeum umění zareagovalo až na krok Nan Goldin, významné americké fotografky, která přerušením finančního partnerství podmínila konání své výstavy v National Portrait Gallery, již měla Tate reprízovat. Instituci tedy ke změně nepohnul etický apel, ale teprve hrozba výpadku v programu. A do třetice: nedávno British Museum čelilo protestujícím proti sponzoringu naftařského magnáta British Petroleum (BP). Masivní tlak veřejnosti pod heslem „Britské muzeum, hrdě sponzorováno klimatickou změnou“ nakonec vedl v únoru letošního roku k odstoupení od sponzoringu. Plyne z toho mimo jiné i to, že když na protesty odborné veřejnosti (už) neslyší politici (alespoň ve střední Evropě), veřejné a poloveřejné instituce zatím ano. I proto je důležité tlačit na zdravé fungování institucí – a to nejen v kultuře.
Jde sice nejen o institucionální problém, ale i o umělecké sbírky jednotlivců, nicméně zde je tlak asi nejúčinnější. Pražská Akademie výtvarných umění tak například po vnitřní diskusi a vnějším tlaku vypověděla další prodloužení sponzorství od Pudil Family Foundation s tím, že další financování bude vždy pečlivěji vybírat a diskutovat. Co se týče osobní roviny, asi jen málo ze současných českých umělců a umělkyň se bude chlubit tím, že jejich dílo je ve sbírce Tomia Okamury, jen o něco více tvůrců pak bude hrdých na to, že něco prodali do sbírek Roberta Runtáka, Petra Kellnera nebo Petra Pudila. Všichni jmenovaní mají ve svých sbírkách skvělá jména a na kontě hodně problematické miliony.

Koho chleba jíš…

Proč vlastně právě takoví lidé investují zrovna do umění – nejčastěji výtvarného? Není to dáno pouze jiným systémem financování uměleckých institucí v anglo-americkém světě, kde je soukromé sponzorství státních institucí tradičně důležitým příspěvkem do rozpočtu, i když tato závislost na sponzoringu svoji roli určitě taky hraje. Na škodlivost tohoto systému, který nutí instituce přijímat „jakékoliv“ peníze, respektive čím víc, tím líp, upozornil loni i oblíbený (a Pulitzerovou cenou ověnčený) americký kritik výtvarného umění Jerry Saltz, když přelepil samolepkou název prostranství před Metropolitním muzeem. Nově tak na podestě fontány stálo nikoliv „Náměstí Robert H. Kocha“, ale „Náměstí popírače změn klimatu“. Saltz využil půl milionu sledujících svého twitterového účtu, aby upozornil na to, že libertarián a spoluvlastník Koch Industries Robert H. Koch, jeden z největších lobbistů proti opatřením ke zmírnění klimatické krize, pro Metropolitní muzeum financoval opravu prostranství před budovou, jež na oplátku nese jeho jméno. Tato strategie není nepodobná snahám císařů všech říší zajistit si slávu a nesmrtelnost a samozřejmě taky demonstrovat svou moc. A umění, jak Saltz svůj čin na Twitteru okomentoval, není nikdy od peněz moc daleko.
U nás je situace jiná: sponzorství je chápáno jako vítané přilepšení pro instituce financované zejména z veřejných rozpočtů. Tuzemská muzea a galerie tak využívají sponzorské peníze především pro dofinancování konkrétních projektů. Především pak – oproti anglo-americkým institucím – nemají „boardy“, správní rady, v nichž by sponzoři zasedali a spolurozhodovali o uměleckém programu institucí. Oproti tomu například v Maďarsku, kde stát skrze podporu kultury výrazně reguluje jakékoliv kritiky autoritářského orbánovského režimu, jsou soukromé peníze pro umělce „čistší“ než podpora státu.

Proč právě výtvarné umění?

Ale zpět k mecenášům: proč se velké a problematické peníze kumulují právě ve výtvarném umění? Část důvodů je dost prozaická. Divadlo je fajn, ale chlubit se sponzorstvím lze jen složitě. Film je super trefa, ale do historického dramatu třeba product placement své značky nedostanete a titulky nikdo nečte. Umělecké dílo vám aspoň bude viset doma a když ho dobře vyberete, bude se nejen hodit k pohovce, ale taky bude pomalu generovat zisk. Tak to ostatně bylo vždy. Zmíněnou otázku je tedy potřeba ještě upřesnit: Proč je tolik (ač ne všechny) soukromých peněz v umění „špinavých“?
Právě tento problém je shrnut v pojmu artwashing: čištění peněz skrze umění, skrze jeho podporu a nákup. I pokud nemluvíme o financích skutečně špinavých, ale „špinavých“ ve smyslu podílení se na klimatické anebo sociální krizi, je čištění vlastní pověsti podporou něčeho tak „nelikvidního“, jako je umění, nejistým byznysem (až na pár výjimek – jmen, která kralují žebříčkům na serverech typu Artplus). Důvody jsou tedy většinou spíše nefinanční. Spoléhání na symbolickou hodnotu uměleckých děl a tradici umění věnovaného bohům je samozřejmě v dnešní době překryto daleko prozaičtějšími pohnutkami. Náměstí nesoucí jména bohatých mecenášů a loga ropných společností v katalozích prestižních výstav ale stále dělají svoji službu.
Kulturní filantropie a mecenášství je v naší zemi stále výjimečné, což ale nemění nic na tom, že o peníze jde ve skutečnosti vždy až na prvním místě. I u nás je proto potřeba zdroje vždy prověřovat. Skutečná podpora umění a kultury totiž nespočívá v budování bohatých sbírek, ale v podpoře kritického myšlení, což těžko věřit někomu, kdo tyje z byznysu s chudobou, násilí anebo ničení životního prostředí.

Anežka Bartlová, autorka je teoretička umění.

Zdroj: A2larm

Pochybná pomoc sběratelům

Žebříčky umělců jsou vždy ošidné, zvláště, je-li jejich výsledkem hierarchie, jež ovlivňuje ceny uměleckých děl. Ale budiž, žijeme ve světě, kde životní úroveň umělce určuje především prodejnost jeho umění.

J&T Banka se ve spolupráci se znalci umění rozhodla zveřejnit J&T Art Index uvádějící stovku umělců, kteří jsou nejviditelnější na české umělecké scéně. Učinila tak patrně s bohulibým úmyslem zpřehlednit chaotický svět českého umění pro potenciální zájemce o vlastnictví artefaktů. Autoři seznamu předem upozorňují, že se nejedná o posouzení kvality a významu uměleckých děl, ale pouze o viditelnost umělce v uměleckém provozu – což je pro potenciálního zákazníka nicméně důležitý orientační bod. Pár dost zásadních věcí tu ovšem nesedí.

Fakta a předsudky

Nejslavnější mezinárodní systém, který měří „úspěšnost“ umělce, Artfacts.net, tak činí exaktními metodami, za pomoci algoritmu, na základě mezinárodního dosahu umělce, kulturního statusu měst, kde vystavuje (přičemž centrům současného umění jsou přiřazeny vyšší hodnoty), prestiže institucí a počtu výstav. Důležité je, že takto vytvořená hierarchie umělců se nezakládá na kritickém posouzení kvality jednotlivcem, čímž se eliminuje tlak různých zájmových skupin. Oproti tomu mezi kritéria J&T Art Indexu patří vedle účasti na výstavách a bienále, výtvarných ocenění a zastoupení galeriemi i podezřelá kategorie „výrazné umělecké počiny“. Těžko říct, kdo rozhoduje, zda se o takový „výrazný umělecký počin“ v daném případě jedná, a proč je vůbec takové subjektivní hledisko začleněno, když nám bylo jasně řečeno, že přece o význam dotyčného umění nejde.

Autoři nepřímo naznačují odpověď, když vysvětlují, že se pohybujeme v nestandardním prostředí, které zřejmě v důsledku určitý subjektivní náhled vyžaduje. V legendě k J&T Art Indexu se dočteme: „Zatímco v zahraničí lze s jistým zjednodušením definovat cosi jako obecný profil perspektivního mladého umělce – vystavoval v těch a těch galeriích, zúčastnil se těch a těch skupinových přehlídek –, v našem případě je to s ohledem na problematický stav centrálních galerijních institucí mnohem obtížnější.“ Žijeme ve světě, kde životní úroveň umělce určuje především prodejnost jeho umění

Všichni si přijdou na své

Že někdo vystavoval v Národní galerii tedy vzhledem k úpadku této instituce nic neznamená. Je třeba odborníků, kteří by posoudili, které instituce, a tedy i umělecké počiny, jsou vůbec relevantní. Zárukou objektivity a kvality indexu jsou proto sami jeho autoři: kritik a kurátor Ondřej Horák, galeristka Lucie Drdová a šéfredaktor časopisu Art&Antique Jan Skřivánek. Jenže o jak nestranné odborníky se jedná?

Drdová je majitelkou soukromé galerie a nikdo si nemůže nevšimnout, že umělci, které zastupuje (Aleksandra Vajd, Hynek Alt, Jan Nálevka, Jan Pfeiffer, Pavla Sceranková) se vyskytují hned v první padesátce. Jistě, jedná se o umělce na scéně bez diskuse viditelné, a nelze se divit jejich vysokému umístění, je-li jedno z dalších kritérií zastoupení komerční galerií, kterých je v českém prostředí jak šafránu. Měla by ale majitelka komerční galerie vůbec vytvářet podobný seznam, má-li být výsledek aspoň trochu důvěryhodný? Není to kardinální střet zájmů?

Horák je dlouhodobým spolupracovníkem Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejímž sponzorem je mimochodem navíc J&T Banka. V legendě k J&T Art Indexu se rovněž dozvíme následující: „Zajímavou zprávou je rovněž vysoká úspěšnost laureátů a finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. V první desítce se umístilo hned šest vítězů ceny a tři finalisté. V první stovce pak najdeme 48 umělců, kteří cenu získali nebo byli mezi jejími finalisty.“ To je vskutku zajímavé a pozoruhodné. Sponzor Ceny Jindřicha Chalupeckého evidentně dobře ví, co dělá, ví, jak pomoci sám sobě, ceně i svým ovečkám, výhercům a finalistům. Cena se zviditelní, banka taktéž a ani vyznamenaní umělci na tom tratit nebudou.

Ráda věřím, že jde o bohulibou snahu zpřehlednit umělecké pole pro potenciální mecenáše, jenže do očí bijící střet zájmů jakoukoli hodnověrnost tohoto „seznamu“ bohužel předem vylučuje. Potenciálním zájemcům o současné umění bych proto doporučila spoléhat se dál na kuloární šeptandu.

Tereza Stejskalová, autorka je kurátorka a redaktorka A2larmu.

Zdroj: A2larm

Mentální luxus J&T Banky




Umění v portfoliu finančních služeb

Současné umění se těžko může obejít bez finanční podpory soukromého sektoru. Úskalí, která takové mecenášství přináší, lze ilustrovat na aktivitách J&T Banky a jejím exkluzivním časopisu pro bohaté, který bankovním klientům prezentuje kulturu jako luxusní bonus.

Při bližším pohledu na prostředí mecenášů a podporovatelů výtvarného umění v Česku v posledních několika letech nemůžeme opomenout aktivity J&T Banky. Ta je od roku 2012 mimo jiné hlavním sponzorem Ceny Jindřicha Chalupeckého, což je prestižní ocenění pro výtvarné umělce do pětatřiceti let. Tato cena se přes dlouhodobou tradici a nesporný význam pro současné české umění vždy potýkala s vážnými finančními problémy. Velkorysý sponzor dlouho nebyl k nalezení a nepomohla ani mýtotvorná skutečnost, že spoluzakladatelem ocenění byl Václav Havel, díky němuž si cena získala – pro výtvarné umění nezvyklý – zájem širší veřejnosti a mainstreamových médií. J&T Banka nedávno cenu zaštítila a konečně stabilizovala její rozpočet. Společnost Jindřicha Chalupeckého už nemusí věnovat tolik času existenčním bojům, což jí dovoluje obrátit více pozornost k finalistům a laureátům, a lépe tak plnit úlohu „odrazového můstku“ mladých umělců do profesionálního světa umění.

Bez přispění ze strany privátního sektoru by se českému umění, které trpí nedostatkem státní podpory, nedařilo udržet bezstarostnou tvář. Ať se nám to líbí nebo ne, banky a další privátní sponzoři jsou pro většinu profesio­nálních umělců a kulturních institucí neodmyslitelnou podmínkou existence. J&T Banka se tak pouze připojila po bok PPF Petra Kellnera (Galerie Václava Špály, Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery), Erste Bank (­­Tranzit.cz), Komerční banky (Národní galerie), Karla Janečka, Václava Dejčmara, Zdeňka Bakaly (DOX) a mnohých dalších. A když se podíváte na profesní životopisy takzvaně etablovaných českých umělců, zjistíte, že většinou prošli řadou výše jmenovaných institucí současného uměleckého prostředí. Komorník pro vyšší třídu
Jedinečnost J&T Banky ovšem tkví v tom, že umění zařadila rovnou do portfolia služeb, které nabízí svým klientům z řad dolarových milionářů. Právě na ně banka svými produkty míří. V sekci jejích webových stránek nazvané Klub Magnus se skrývá kategorie Filantropie a služby. Zde klienti banky mohou směňovat body získané za své transakce a zakoupené finanční produkty. Princip je v zásadě stejný jako u věrnostních karet v supermarketech, kde za body získané opakovaným nákupem časem dostanete slevu na pánvičku. U J&T Banky se ovšem pohybujeme na poněkud vyšší rovině. Za body nebo za příplatek vám divize banky s příznačným názvem JT Concierg (komorník) pomůže stát se „skutečným“ příslušníkem vyšší třídy – a ve vaší poštovní schránce se na důkaz vaší klientské výjimečnosti začne pravidelně objevovat exkluzivní časopis Magnus, který marketingový ředitel J&T Banky Petr Málek představuje takto: „S podtitulkem Noblesse Oblige jsme nechtěli dělat další luxusní časopis v řadě, ale spíše magazín, který se zabývá mentálním luxusem, byznys analýzami, zodpovědností elit a udržitelným bohatstvím. Tomu odpovídají nejen témata jako filantropie, ale především původní texty a fotografie…“ Zmíněný „mentální luxus“ dvakrát do roka připravuje kofolou a budweiserem nasáklá reklamní agentura Yinachi, která pod heslem „Art meets commerce“ mimo jiné prodává „cool“ představitele kulturních a subkulturních scén, navíc často bez jejich vědomí anebo se souhlasem vymámeným na základě nedostatku relevantních informací o daném projektu (p říkladem je knižní projekt Kmeny či Galerie NE). Za komercializaci cizí práce navíc autorům adekvátně neplatí. Je smutné, že si finanční elity – které rády koketují s tím, že by mohly být rovněž elitami intelektuálními a morálními – ušlechtilá témata nechávají zprostředkovávat právě touto agenturou. Problémem časopisu přitom není ani tak absence relevantních autorů a témat, nýbrž to, že v podání agentury Yinachi jde nakonec především o lacinou privatizaci umění.

Celkový balík

Prostředí postkomunistické Evropy generuje rychlokvašené milionáře a miliardáře, kteří neměli čas se sžít s novým společenským postavením. Právě na ně cílí poradenský, servisní a koučinkový trh J&T Banky. Už nejde pouze o obhospodařování svěřeného kapitálu. Účelem je pomoci klientům zorientovat se ve světě vyšších tříd a překonat přechod ze středostavovského života do velkého světa miliardářů. V tomto ohledu mají čeští bohatí, zaostávající za západními mnohogeneračními – takzvaně diskrétními – elitami, stále co dohánět. Jak pronajmout soukromé letadlo? Jakou restauraci zvolit pro obchodní nebo lobbistickou schůzku v Bangkoku? Kam na luxusní dovolenou? A kudy do daňového ráje, pokud máte pocit, že vás české právní prostředí příliš utiskuje? S poslední otázkou vám pomůže kapitola služeb s názvem Monaco J&T, jež nabízí kompletní „relokační“ servis. „Luxus je něco, co je požitek, spíše než nutnost, je to více než pouhý přepych. Je to velká lehkost i pohodlí. Luxus je zážitek. Je to celkový balík. Jeden z mých přátel mi jednou řekl: ‚To je to, co si zasloužím.‘ Myslím, že jde téměř o dokonalou definici,“ dozvíte se na stránkách magazínu Magnus od ředitelky J&T Concierge Evy Klejmové. Problém sponzoringu J&T Banky je, co onen „celkový balík“, který si její klienti zaslouží za daňové „optimalizace“ v Monaku, dělá z pracovníků v kultuře a umělců. Tímto způsobem se ovšem rychlostí bezkontaktní platby přerámují všechny emancipační boje za větší demokratizaci a přístupnost umění, vedené minimálně od poloviny předminulého století. Skutečnost, že výstavy jsou zpravidla otevřené pro veřejnost, na tom už příliš nemění. Je přece příznačné, že luxus musí být vymezen vůči standardu, který tvoří diváci z řad široké veřejnosti.

Postupující oligarchizace

J&T Banka společně s agenturou Yinachi kromě tvorby luxusu pro své klienty přispívají k tomu, aby na české umělecké scéně vzkvétalo hlavně to, co je konkurenceschopné, počitatelné (rating umělců) a snobské (salonní setkání klientů s umělci). Z prostředí profesionálního umění se tak stává zase o něco nudnější a odcizenější místo. Na jedné straně daňové úniky některých klientů J&T Banky umenšují možnost získat státní podporu pro živé umění (aspoň částečně podléhající veřejné kontrole a úsudku odborných komisí) a na straně druhé jsou umělci a kulturní pracovníci o to více odkázáni na libovůli a vkus týchž „daňově optimalizovaných“ filantropů. Některé tvůrce či kulturní počiny donátorství skutečně zachrání před ekonomickým a leckdy i existenčním krachem, zostřené konkurenční prostředí „uchazečů o přízeň“ mecenášů ovšem zároveň dusí vzájemnou solidaritu umělců. Dobrým příkladem je smluvní zákaz spolupráce finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, který musí každý do finále vybraný umělec podepsat. Spolupráce finalistů přitom dříve bývala častým jevem. Dobrou zprávou je snad aspoň to, že finanční elity oblečené do šatů od „komorníka“ jsou dobře viditelné a varují nás před postupující oligarchizací společnosti.

Pavel Sterec, autor je umělec

Zdroj: A2

Magnus Art: výstava, nebo prodejna umění?

Výstava organizovaná bankou a komerčními galeriemi s cílem získat pro umění kupce nemůže nahradit nefungující veřejné instituce.

Na konci září se uskuteční v centru Prahy v atraktivních prostorách Živnostenské banky druhý ročník přehlídky současného umění Magnus Art, jejímž zakladatelem a hlavním sponzorem je poněkud kontroverzní J&T Banka. Zatímco první ročník se spíše podobal art fairu (veletrhu se současným uměním), letos prý půjde o „nejrozsáhlejší přehlídku současného umění v Česku“. Výstavy, která je založena na sofistikovaném konceptu setkání současné tvorby a umění 19. století a bude probíhat dva dny, se má zúčastnit šestadvacet umělců, bude mít kurátora a bude zahrnovat komentované prohlídky a program pro děti.

Podle účastníků a organizátorů akce neplní státní galerie své poslání, a zřejmě proto se jejich funkce musí ujmout banka spolu s pražskými soukromými galeriemi, jež tu platí za progresivní – Drdova Gallery, Hunt Kastner Artworks, Polansky Gallery a SVIT. Cílem je v atraktivním prostředí vystavit v zahraničí úspěšné umělce z Česka (například Dominika Langa, Jiřího Kovandu nebo Evu Koťátkovou), k jejichž dílu by jinak veřejnost neměla přístup. Na jedné straně se přehlídka prezentuje jako událost především pro potenciální sběratele a nákupce (jeden den bude otevřená jen pro „klienty a přátele J&T Banky“), na straně druhé se tváří, že naplňuje veřejný zájem, který státní galerie opomíjí (během onoho zbývajícího dne). Potíž je v tom, že se jedno s druhým vylučuje. Takto pojatá přehlídka přece ani náznakem nemůže funkci veřejných galerií zastoupit.

Navzdory květnaté rétorice totiž není hlavním úkolem celé akce zprostředkovat umění veřejnosti, kriticky zkoumat současné a historické jevy či kultivovat veřejný vkus, nýbrž získat pro nejnovější vizuální tvorbu patřičně movité kupce mezi českými elitami. Skutečnost, že se jedná o kurátorovanou přehlídku, jež bude jeden den za poplatek otevřená i veřejnosti, je pouhou úlitbou a účelovou strategií. Také v zahraničí se komerční přehlídky umění často zaštiťují kurátorovanými výstavami, programem pro veřejnost či dokonce intelektuálními debatami. Chtějí si tak vylepšit svou pověst. Pro prestiž prodejních výstav je důležité, že se zdají být něčím víc než jen pouhým obchodem, i když tím jsou samozřejmě především. Umělci a kurátoři to vše musí dobře vědět. Proč jim pak nefunkční státní instituce slouží jako alibi k angažmá v podobných projektech?

Přehlídka Magnus Art stvrzuje roli J&T Banky jako neoficiální královny českého umění. Banka podporuje Cenu Jindřicha Chalupeckého a její laureáty pak nabízí sofistikovaným způsobem ke koupi sběratelům – ať už pomocí J&T Banka Art Indexu nebo právě zmiňované dvoudenní přehlídky. To vše za asistence komerčních galerií. Deklarovaná snaha Ceny Jindřicha Chalupeckého zviditelnit současné umění a umělce v českém prostředí tak čím dál více působí jako úsilí nalézt pro dotyčná díla vhodné kupce.

Tereza Stejskalová, autorka je kurátorka a redaktorka A2larmu.

Zdroj: A2larm

Mecenášství, za jakou cenu?

Lidé od umění si, co paměť sahá, stěžují na podfinancování kultury. Kritizují českou společnost, že si kultury neváží, a volají po osvícených podnikatelských subjektech ochotných podporovat progresivní tvorbu, kteří se u nás, na rozdíl od Západu, jaksi nerodí. Toto volání nemá jen podobu hospodských řečí, ale také seriózních občanských aktivit či dokonce návrhů legislativních opatření. Stačí si vzpomenout na výzvy Marty Smolíkové v různých rozhlasových a televizních pořadech, aby stát vytvořil vhodné podmínky pro financování privátními subjekty. Dokola jsme byli upozorňováni politiky, že se nelze spoléhat jen na stát, který peníze nemá.



V poslední době se zdá, že podobná přání byla vyslyšena. Čím dál víc galerií, soutěží, akcí a přehlídek se může spolehnout na privátní dárce (a těžko tvrdit, že je to zásluhou ministrů kultury, stačí si je vybavit). Jenže zkoumáme-li finanční záštitu těchto kulturních událostí v širší souvislostech, trochu z toho mrazí.

Bakala, Babiš, Tkáč

Zatímco české mediální prostředí si mezi sebou rozdělili podnikatelé Zdeněk Bakala, Andrej Babiš, Daniel Křetínský, Patrik Tkáč a několik dalších, něco podobného lze už pomalu tvrdit i o sféře kultury. Tato jména stále častěji figurují jako sponzoři řady důležitých kulturních událostí. Například Centrum současného umění DOX, Cena Alfréda Radoka, Colours of Ostrava nebo Cena Jindřicha Chalupeckého by se bez jejich darů už obešly dost obtížně.

Není mým cílem pranýřovat vyhladovělé kulturní organizace, které jsou vděčné za jakoukoliv finanční úlevu, byť by byla od samotného ďábla (fundraiseři moc dobře vědí, že nejlepší je nahánět firmy s „máslem na hlavě“). Ostatně kde brát peníze, když veřejné zdroje vysychají. Větší instituce přitom těžko mohou fungovat na DIY přístupu, crowdfundingu a podobných alternativních strategiích. Nejde ani tak o to, že by tito mocní finanční a zároveň političtí hráči chtěli ovlivňovat kulturní obsah – kritická kultura (na rozdíl od kritických médií) je koneckonců příliš neohrožuje. Je možné, že dotyční mecenášové tak činí nejen kvůli společenskému kreditu, ale rovněž kvůli víře v umělecké hodnoty, jež povznášejí společnost, či z pocitu sounáležitosti s kulturními elitami. Mohli by místo toho přece podporovat různé typy charity, což by jim, cynicky řečeno, získalo větší kredit u více lidí. Přesto je koncentrace kulturních projektů v rukou několika oligarchů či přinejmenším magnátů s velkým politickým vlivem značně problematická.

Culturewashing po česku

Termín „greenwashing“ označuje situaci, kdy firma propaguje své výrobky s odkazem na své zdánlivě ekologické chování, které je ale nesouměřitelné s tím, jak životní prostředí ve skutečnosti poškozuje. Navrhuji používat termín „culturewashing“ jako označení pro situaci, kdy firma sice pomáhá kultivovat jednu skupinu občanů, ale zároveň přitom zcela zásadně potlačuje lidská práva za účelem svého úspěchu v kompetitivním prostředí globálního kapitalismu.

Například Zdeněk Bakala. Je nejen hlavním sponzorem ambiciózního Centra současného umění DOX, ale nedávno se stal rovněž hlavním partnerem Ceny Alfréda Radoka. Horníkům z Paskova, kteří do divadla nechodí, je to možná jedno, ale co máme dělat my, milovníci kultury? Budeme tleskat s vědomím, že náš kulturní zážitek je vykoupen životní úrovní některých našich spoluobčanů. Takový je v současnosti paradox (nejen) české kultury.

Ještě vyhrocenější případ je případ festivalu Colours of Ostrava, který sponzoruje vražedné trio společností Agrofert, Arcelor Mittal a ČEZ. Na stránkách občanského sdružení Vzduch Ostrava se dočteme, že v obytných čtvrtích v blízkosti hutí Arcelor Mittal jsou až devítinásobně překračovány zákonné limity znečištění ovzduší a že tisíce obyvatel Ostravska čelí desetinásobně vyššímu riziku onemocnění rakovinou než ostatní obyvatelé České republiky. ČEZ je zase, vedle dalších svých prohřešků, šestým největším znečišťovatelem ovzduší v Evropě.

Eticky problematické pozadí kulturních akcí u nás skoro nikdo, až na pár bláznivých umělců, neřeší, a když už se tak stane, bývá dotyčný považován za brblala a potížistu. U našich slovenských sousedů je tomu ale zřejmě jinak. Iniciativa Bratislava otvorene nedávno zveřejnila výzvu adresovanou ředitelce Slovenské národní galerie Aleksandře Kusé. Ohrazuje se v ní vůči jejímu přijetí sponzorského daru od J&T banky, který by galerii umožnil zrušit vstupné. Bezplatný vstup je důležitým symbolem demokracie kultury přístupné úplně všem, v tom je slovenská galerie zcela jistě progresivní. Jenže za jakou cenu? Finanční skupina, jejímž zakladatelem je mimochodem již zmíněný Patrik Tkáč, je zodpovědná za výstavbu sjezdovek ve Vysokých Tatrách na úkor tamní přírody nebo za zastavění dunajského nábřeží v Bratislavě komplexem lukrativních výškových budov, který zcela ignoruje potřeby občanů města (projekt River Park). Proti dalšímu z jejích plánů – zbourání bratislavského Parku kultury a oddychu – se v současné době sepisují petice. Mimochodem, J&T banka u nás sponzoruje přestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Zatím.

Obehraná písnička

Umělci a kulturní pracovníci, zejména ti starší, traumatizovaní minulým režimem, bývají často obezřetní vůči podpoře státu. Slyšeli jsme toho mnoho o „grantové lobby“ a přisluhovačích vládnoucí moci. Jakkoliv byla tato kritika v některých případech oprávněná, nebledne trochu tváří tvář rozparcelování kultury problematickými finančními hráči?

Těžko vyčítat Alexandře Kusé, že chce, aby ke kultuře mělo přístup co nejvíce lidí. Pokud jej stát nezajistí, kdo tu zbývá? Viníkem celé situace je – omlouvám se za obehranou písničku – divoký kapitalismus. Dokud tu bude vládnout nerušeně jako dosud (a zřejmě podle všeho bude – vzhledem k tomu, že jeden z jeho aktérů sedí ve vládě), musí se kulturní obec smířit s žebrotou a/nebo s tím, že se bude nepřímo podílet na upírání práv občanům (nejen) této země.

Tereza Stejskalová, autorka je kurátorka a redaktorka A2larmu.

Zdroj: A2larm